Naše Bohoslužby

Bohoslužby – obsah a terminologie

Samo slovo Boho-služba se skládá ze dvou částí: Bůh a služba; přičemž jako evangelíci věříme, že v Bohoslužbě jednak a prvně slouží Bůh nám skrze své slovo a skrze Svátosti (Zpověď, Křest a Eucharistii), jednak my sami vzdáváme Bohu své chvály a dík za tuto jeho službu.

Hlavní podoba našich Bohoslužeb je: jak říkáváme podle české tradice Mše (svaté), alebo Služby Božie podľa slovenskej tradície. Tuto Bohoslužbu sloužíváme v souladu se starodávnou křesťanskou tradicí v neděli – v den Vzkříšení Páně (první den po sobotě, kdy se již první křestané scházeli, aby společně lámali chléb). Nedělní Bohoslužba má dvě ohniska – hlavní části -, jež jsou, co se hodnoty týče rovnoprávné, a jež se vzájemně doplňují, jsou to: Slovo Boží (čtené z Bible a kázané farářem) a Eucharistie (Svátost olářní, Svátost těla a krve Páně); středem těchto Bohoslužeb pak je sám Pán a Hlava církve Ježíš Kristus přítomný ve svém slově a ve Svátosti.

Ostatní Bohoslužby označujeme jako pobožnosti. Sem patří například určité společné modlitby – zvl. ranní chvály (společná ranní modlitba) a nešpory (její večerní protějšek).

Všechny naše Bohoslužby jsou liturgické, liturgie naší Mše má pak tyto části:

Na začátku musíme i tady předeslat, že naše církve mši neruší, že ji u nás naopak se zbožnou úctou zachováváme a hájíme. Vždyť mše se u nás slouží každou neděli a každý svátek a při ní se podává Večeře Páně těm, kdo ji chtějí přijmout, pokud byli předem zkoušeni a dostalo se jim roz-hřešení. Zachovávají se také veřejné obřady, čtení Písma, modlitby, mešní roucho atp.

(Apologie Augsburského vyznání, XXIV. článek – O mši)

Kristovo vzkříšení, které shromážděná církev každou neděli slaví, je středem církevního života. Církevní sbor se působením Ducha svatého setkává ve službách Božích se vzkříšeným Kristem, který k němu promlouvá, stoluje s ním a zároveň se i za něj přimlouvá u Otce. Tak se mu dostává podílu na vykupitelském díle Kristově, na jeho vtělení i smrti za nás, jeho zmrtvýchvstání i jeho vládě na pravici Otcově v očekávání jeho příchodu v slávě. Každé služby Boží tak svou stavbou umožňují opětovné zpřítomnění tohoto Kristova díla pro nás. Církevní rok pak zdůrazňuje jednotlivé aspekty spásy a aktualizuje je do života sboru. Proto každé služby Boží mají své specifické téma, vyjádřené příslušnými čtenými pasážemi Písma – perikopami. Ty pak tvoří s liturgickými částmi a písněmi pevný organický celek sestavený podle svého liturgického řádu.

Pořádek našich služeb Božích vychází historicky z římsko-katolické mše. Bohoslužbu však nechápeme jako nekrvavé obětování Krista, ale jako zpřítomnění (aktualizování) jeho oběti (jednou provždy vykonané na kříži) do svého života.

Zásady reformační liturgické obnovy:

  • Církevní sbor není jen pasivním divákem, je spoluúčastníkem služeb Božích. Děje se to aktivním poslechem slova Božího a zpěvem liturgických částí a duchovních písní.
  • Ve středu služeb Božích je zvěstování Božího slova.
  • Večeře Páně se přisluhuje zásadně pod obojím způsobem. Důraz je na slovech ustanovení, obsahujících Boží slib o odpuštění hříchů.
  • Služby Boží nejsou považovány za naši službu přinášenou Bohu (oběť), ale za Boží službu nám – Bůh nám z lásky slouží svým Slovem a svátostmi. Ve službách Božích se nesnažíme přiklonit si Boha na naši stranu, ale ve Slově, svátostech a modlitbách se s ním v Kristu Ježíši setkáváme jako dítky se svým dobrým Otcem.

Struktura luterských služeb Božích:
Služby Boží, jak vycházejí ze staré mešní tradice, jsou svou strukturou promyšlenou modlitební skladbou.

K aktualizaci zvěsti spásy do našich srdcí slouží i liturgická stavba služeb Božích. Naší snahou je držet se tradice staré původní české předbělohorské liturgie a tak navázat na starobylou luterskou tradici v našich zemích. Požadavkem ovšem je, aby liturgie byla přizpůsobena po hudební, jazykové i po časové stránce dnešnímu člověku.

Úvodní liturgie

Confiteor – je veřejná zpověď, ve které vyznáváme před Bohem své hříchy a ve které je nám následně udělena absoluce. Tvoří ho verše z Písma a modlitby.

Kyrievox de precationis (hlas za odpuštění) je vyjádření kajícnosti církve předstupující v bohoslužbě před Boha. Shromáždění v setkání se s Boží svatostí rozeznává svoji hříšnost a prosí o smilování. Původně pozůstávalo s devíti svolání: třikrát – Pane, smiluj se; třikrát Kriste, smiluj se a třikrát Pane, smiluj se. Pro zpěvy české reformace bylo příznačné, že rozpracovala písně s těmito deviti svoláními do podoby hymnických devíti slokových písní. Dnes vycházíme z těchto starých písní Kyrie a zpíváme je ve zkrácené tří slokové verzi.

Gloria – Hymnus angelicus; (Evangelium podle Lukáše 2,14) je oslavou Boha za spasení, které se nám v Kristu dostalo a aklamací Božího zalíbení v lidech. Ve staročeské liturgii byla skládána v podobě hymnů, které rozvíjely myšlénku oslavy Boží, Beránka Božího i svaté Trojice.

Salutace – kněz se zdraví se shromážděním.

Kolekta – je úvodní modlitba, která stručnou formou shrnuje (collo) prosbu církve vztahující se k bohoslužbě.

Liturgie slova

Epištola (nebo prorocký text) a Evangelium – tvoří dva základní čtení z Písma. Držíme se staro-církevních perikop.

Graduál – je původně zpěv žalmu mezi čtením epištoly a evangelia. Dnes ji zpíváme jako píseň s patřičným obsahem a charakterem tématicky blízkým službám Božím. Má být tedy podle období církevního roku buď chvalozpěvem, nebo výrazem pokání, či prosbou o přítomnost Ducha svatého. Připravuje sbor ke slyšení evangelia a je zároveň jeho oslavnou odezvou.

Krédo – vyznání víry, zaznívá jako odpověď církve na slyšené evangelium. Církev si odedávna uvědomovala, že věroučná výpověď je možná jenom formou modlitby. Tak v Krédu zvěst slova ústí do modlitební aklamace víry. V staročeské liturgii bylo Krédo zpracováno do hymnických písní podle údobí církevního roku, které se zpívaly po evangeliu. Vedle tohoto způsobu je možné odříkat ho slovy Apoštolského nebo Nicejského vyznání.

Kázání slova Božího – jeho téma je daná evangeliem toho dne. Držíme zásadu, že kázání musí obsahovat Zákon (usvědčení z hříchu) i Evangelium. (zvěst o Boží milosti)

Přímluvná modlitba – je účastí církve na přímluvách Ježíše Krista u Otce (1. epištola Janova 2,1) i účastí na spolulkání Ducha svatého za nás. (Epištola Římanům 8,26) Shromáždění tak koná svou úlohu všeobecného kněžstva (1. epištola Petrova 2,9) a účastní se přímluv svého Velekněze Ježíše Krista za svět, za církev i za potřebné. Luther užil pro ni parafrázi modlitby Páně, která je vzorem pro přímluvné modlitby i samotnou přímluvou. Proto i ve staročeských službách Božích přímluvy ústily do této modlitby a byly chápany jako výzvy a potřeby, vložené do modlitby Páně.

Svátostní liturgie

Preface – je modlitbou, ve které se rozpomínáme na Boží skutky spásy, jenž jsou ve svátostním dění připomínány.

Sanctus – je hymnus, ve kterém se účastníci stolu Páně připojují k nebeské oslavě Boha. Tím pozemská církev vyjadřuje svou účast na dokonalém hodu Beránka v nebeském království. Pozůstává ze starozákonní části chvalozpěvu Sanktus, (Kniha proroka Izajáše 6,3) a novozákonní části Benedictus, (Evangelium podle Matouše 21,9) ve kterém vítáme Ježíše, jako Krále ujímajícího se vlády ve svém nebeském království.

Konsekrace – je posvěcením elementů Večeře Páně. Tvoří ji modlitba Otčenáš, která je užita jako prosba za chléb, a tedy jako modlitba stolní i jako prosba za odpuštění vin, teda jako modlitba kající. Po ní následují Kristova slova ustanovení Večeře Páně přednášena nad chlebem a vínem. Shromáždění na ně vírou reaguje slovy tropu ze staročeské liturgie.

Agnus Dei – je hymnus pozůstávající ze slov Jana Křtitele, ve kterých poukazuje na Ježíše Krista jako na toho, jenž se stal pravou a dokonalou obětí za hřích světa. (Evangelium podle Jana 1,29) V tomto liturgickém hymnu se Janova slova stávají vyznáním církve, jimiž tato ve víře odpovídá na Kristovo slovo o jeho těle a krvi a rozeznává ho v posvěceném chlebě a víně.

Přijímaní – se děje pod obojím způsobem. (Všichni hosté Večeře Páně přijímají hostii i pijí z kalicha.) Věříme, že pod způsobem posvěceného chleba a vína přijímáme pravé tělo a pravou krev Páně na odpuštění hříchů.

Závěrečná liturgie – obsahuje salutaci, závěrečnou modlitbu a ústí do Áronovského požehnání (Čtvrtá kniha Mojžíšova 6,24-26) či Trojičního požehnání.

     Písně

Zpěv písní slouží k vzdělání lidu a zní před tváří Boží jako odpověď sboru na Boží oslovení. Tvoří s ostatními liturgickými částmi organický celek, sestavený podle vnitřního liturgického řádu.

Duchovní písně mají svou zvláštní moc pronikat v lidská srdce. To bylo známo už Mojžíšovi, prorokům i králi Davidovi, kteří takovéto písně skládali. Takto vlastně uváděli v paměť skutky Boží, předkládali Pánu Bohu své potřeby, prosili ho o pomoc a probouzeli sebe samých i Boží lid k zbožnému životu i horlivým službám Božím.

V této víře skládali takovéto písně i naši předkové, povzbuzeni k tomu i reformátory, jak Janem Husem, tak i Martinem Lutherem, kteří strofickou píseň, zpívanou lidem, zaváděli do bohoslužby. Česká reformace tak v jejím utrakvistickém i bratrském křídle sestavila a sesbírala množství písní ve svých kancionálech, ovšem přebírala a překládala i z pokladu světové, zvláště německé reformace.

A v této víře jsme i my, plzeňští luteráni, vydali svůj sborový Evangelický kancionál. Ten vznikl z povědomí absence českého luterského kancionálu, který by navázal na bohatou písňovou a liturgickou tradici české reformace. Tato se odrazila i v prostředí českého luterství, na jehož tradici, i tu hudební, chceme i svým liturgickým a duchovním zpěvem navázat.

Graduál – nahrazuje původní zpěv žalmu a vyjadřuje charakter a náladu daných služeb Božích, v nichž se zpívá.

 Píseň po kázání – v ní slyšené Slovo ústí do adorace nebo modlitební účasti na něm.

Závěrečná píseň – je díkuvzdáním za přijata Boží dobrodiní a oslava trojjediného Boha.