Výběrové řízení na pozici – Ředitel úřadu církve (ECAV v ČR)

Evangelická církev augsburského vyznání v ČR vypisuje výběrové řízení na pozici

 

Ředitele úřadu církve

 

Popis pozice a její pracovní náplň

  • úvazek 1,0
  • koordinace agendy spojené s chodem ústředí a celocírkevních orgánů, resp. plnění další úkolů (viz statut ECAV v ČR, článek 23.1)
  • místo výkonu práce Praha

 

Požadavky

  • vzdělání: ideálně vyšokoskolské, min. středoškolské
  • zaměření: právnické, ekonomické, veřejnosprávní, humanitní
  • členství v ECAV v ČR (viz statut ECAV v ČR, článek 23.2)

 

Další požadavky

  • schopnost samostatné odpovědné práce
  • výborná úroveň ústního i písemného projevu
  • schopnost týmové spolupráce
  • pozitivní a proaktivny přístup k řešení problému
  • velmi dobrá znalost práce s PC (MS Office, Internet)
  • předchozí praxe na pozice s podobným zaměřením
  • znalost anglického jazyka (schopnost vést rozhovor i korespondenci)
  • znalost církevního prostředí výhodou
  • bezúhonost

 

Náležitosti přihlášky

  • strukturovaný životopis
  • motivační dopis (cca 1-2 normostrany)
  • doklad o členství v ECAV v ČR (potvrzení vydané příslušným sborem církve)

 

Termín nástupu

  • září 2017

 

Výhrada

Předsednictvo církve si vyhrazuje právo zrušit výběrové řízení kdykoli v jeho průběhu. Každý účastník výběrového řízení nese své náklady samostatně a nevzniká mu nárok na jejich úhradu.

 

Jak se ucházet o tuto pozici

Podrobný strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte na:

ecav@ecav.cz do 14. července 2017

E-mail v předmětu označte jako „VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ“

 

V Praze dne 20. června 2017

Návštěva br. superintendenta a diskuze o stavu sboru

Dobrého dne, milé sestry a milí bratří, členové i přátelé našeho sboru,

rád bych Vás pozval na tuto neděli – 18. června 2017 od 18.00 – kdy náš sbor v rámci služeb Božích navštíví br. superintendent Marian Čop (Bohoslužba je v pořadu na tento měsíc), aby s námi vedl diskuzi o situaci v našem sboru, o budoucnosti našeho sboru a dalších věcech, které se toho týkají. Poněvadž jde o setkání důležité, dovoluji si Vás naň pozvat touto cestou.

S pozdravem a přáním Božího požehnání i milosti

 

Tomáš Matouš Živný, Váš sborový farář

Koncert k 500. výročí reformace

Dnes, v neděli 19. března 2017 se konal slavnostní koncert k 500. výročí Lutherovy reformace, program koncertu viz níže:

Program koncertu k 500. výročí reformace

Hrad přepevný“

písně Martina Luthera

Varhanní preludium:

Georg Philipp Telemann – 3 variace na píseň Vater unser

Úvodní slovo –

Gelobet seist du, Jesu Christ – Ježíše Krista slavíme
Vom Himmel hoch da komm ich her – Z nebe přicházím samého
Christ lag in Todesbanden – Pán cestou smrti kráčel
Nun komm den heiden Heiland – Bohu chvála buď i čestDuchovní slovo –

Ein feste Burg ist unser Gott – Hrad přepevný jest Pán Bůh náš
Ach Gott, vom Himmel sieh daran – Můj Bože, pohleď z výsosti (Ž 12)
Aus tiefer Not schrei ich zu dir – Z hlubokosti volám k tobě
Erhalt uns, Herr, bei deinem Wort – Mocný Bože, při Kristovu
Water unser im Himmelreich – Otče náš, jenž v nebesích dlíš (sloky 1., 2., 8.)

Společný zpěv Hrad přepevný –

Varhanní postludium:

Johann Gottfried Walther – chorální předehra Ein feste Burg

Poděkování a neformální část –

FOTO:

Kázání na jedno obtížné téma – Gn 6,1-8

Genesis 6, 1-8 – Synové božští a dcery lidské

1 Bylo nebylo, že se člověk začal znesvěcovat zabíjením mečem a také tím, že zmnožil svůj počet na tváři této země. A dcery plodil, a ty se rodily jemu2 A tu (u)viděli synové Boží dcery člověka, že jsou vynikající. Oni si proto brali z nich ze všech za ženy ty, které si sami vybrali. 3 A nato řekl Hospodin: „Přece se nebude můj Duch zastávat toho člověka a zůstávat v něm na věky, když již v něm také je! 4 Zatracené obrovské zrůdy povstaly v zemi za oněch dní! A(le) také potom tomu bývalo stejně tak, jakmile přicházívali synové Boží za dcerami člověka – a byli plodní, tudíž jim ony rodily… Toť oni hrdinové, kteří jsou od starodávna z pravěku, tohoto jména hodni. 5 A tu (u)viděl Hospodin, že se zlo toho člověka rozhojnilo v zemi a že každý záměr myšlenek srdce jeho je pouze a jen zlý, a to každodenně. 6 A proto litoval Hospodin, že v zemi učinil toho člověka, a trápil se v srdci jeho, že se zpitvořilo stvoření a místo Boha přišla modla do srdce jeho. 7 Načež řekl Hospodin: „Vymažu a srazím člověka, jehož jsem stvořil, z tváře této země, a to od člověka až po zvíře, včetně drobných živočichů, nevyjímaje ptáky nebeské, neboť lituji toho, že jsem je učinil. — On je toliko maso, ať si je dnů jeho nanejvýš sto dvacet let! 8 Avšak Noemu Odpočinutému byla poskytnuta milost v očích Hospodinových.

[פpetucha –

Gn_6_1-8_nefilim – přesný rozpis oddílu je zde!

Milé sestry a milí bratři…

náš dnešní text je jedním z „nejstudovanějších“, ovšem v prostředí, kde bychom to nečekali, neboť jde o úsek z bible, který se zájmem čtou mnozí „UFO-logové“ a rozliční „EZOterikové“ a každý v něm hledá to své, čeho by se mohl chytit a jak již v Bibli (či jak si Bibli) doložit, že má pravdu, popř. jak do Bible svou pravdu vnést… A tak „ufologové“ vidí za „syny božskými“ samozřejmě mimozemšťany přilétnuvší z dalekého vesmíru a za náhle se vyskytnuvšími „obry“, kteří se hebrejsky jmenují nefilím (sg. nefil), pak již přímo UFO na zem spadlé, vždyť jejich hebr. jméno je odvozeno od kořene n-p-l, tedy „padat“ neb „spadnout“; je samozřejmé, že další „obři“ jsou pak kříženci pozemšťanů a mimozemšťanů, „nad(po)zemšťané“ se super-schopnostmi… „Ezoterici“ zase tytéž „syny božské“ vnímají coby opravdové „nebešťany“, tedy jako lid z jiné dimenze, jehož tělesná schránka i duše „má mnohem jemnější vibrace“ a „je jinak naladěna“, takže mohou žít v jiné, samozřejmě lepší a dokonalejší dimenzi, ale přece přicházejí, aby své vědomosti sdíleli s námi a „převibrovali“ i nás… Nuže, nechme jim jejich na hlavu padlé vibrující teze a podívejme se na náš text ještě jinak, rozhodně biblistiky solidněji!

Texty prvních 12 kapitol knihy Genesis jsou texty zvláštní: na jednu stranu jsou zvěstné a originální, na stranu druhou tuto zvěst tuto podávají v mytické formě, vlastně naší pohádkovou řečí. Vedle jasné zvěsti o Božím stvoření, zaslíbení vykoupení a působení Božího Ducha svatého, pak tyto kapitoly mluví zvláště o lidském hříchu a trestu zaň. Udivuje, kolika způsoby – v jaké šíři (!) – je lidský hřích opsán a popsán, však je také přes svou stejnost (v tom, že je hříchem a v posledku vždy protestem vůči Bohu) různý ve svých formách, a tak: Gn 3 nejprve popisuje „osobní hřích“ pýchy a touhy po bohorovnosti, k nimž člověka nabádá had, jenž je jednak metafyzický ďábel z vnějšku, jednak čert uvnitř lidské psychiky; Gn 4,1-16 zase popisuje „interpersonální hřích“ závisti, nenávisti a z nich plynoucího násilí a vraždy; Gn 11 nakonec mluví o „sociálním hříchu zleva“, jímž je podlehnutí budovatelskému nadšení a vytváření zhoubné socialistické ideologie… Náš text pak popisuje „sociální hřích zprava“, když varuje před sociálním a genetickým inženýrstvím a zjevnou snahou o vytvoření „nadlidí“ (tím pádem i samozřejmou, třeba skrytou, snahou o oddělení se od ostatních „podlidí“).

Kdo jsou „synové božští“ z našeho textu, kteří vcházejí k dcerám lidským a mají s nimi potomky?

Prvně se nabízí setrvat v mýtu a číst text jako religionista tak, že to přece není nic neznámého, vždyť téměř ze všech náboženství známe božstvům protivné polobožské bytosti, jejich rodiče (častěji jeden z rodičů) jsou sama božstva, anebo alespoň favority bohů, který využívají jako zbraň proti jiným bohům (ostatním z pantheonu?). LXX – řecký převod SZ zde mluví o gigantech, což byly postavy dobře známé z řecké mythologie jako bytosti, které se protivily olympským bohům, neboť byly potomky božstev starších (Gáie a Úrana), pročež se válčilo – odtud pak slavný termín gigantomachie… Je takovýto boj myslitelný v mezích staroizraelského monotheismu (anebo alespoň starobylého henotheismu)? Je myslitelné, že by Hospodin nechal své nebeské anděle, aby se takhle svévolně spustili s dcerami pozemšťanů? Toto vidění věci podporuje kniha Jób, kde se o andělech skutečně mluví jako o „synech božských“, kteří pravidelně předstupují před Hospodina. Proti ovšem stojí tvrzení o asexualitě andělů, kteří se, jak pravil Ježíš snad „ani nežení, ani nevdávají“; avšak do myšlenky asexuality dobrých andělů celkem komplementárně zapadá i myšlenka na extrémní sexualitu andělů padlých. Je pravda, že slova pro sexuální zvrácenosti byla pro staroizraelce synonymními výrazy pro hříchy obecně (A co bylo dřív?), což k představě „sexuálního“ pádu andělů celkem sedí… Chceme-li číst text poctivě jako pohádku (mýtus jako mýtus!), musíme ho brát tak, jak leží: Závěr je, že když se andělé spustí s lidmi, nic jiného než pád andělů i lidí z toho nekouká; potomkem andělů a lidí pak ovšem není – proti mythologiím mnoha jiných národů (!) – žádný hrdina, rek či geroj, tím spíše ne nějaký polobůh, nýbrž zkrátka zrůda, třeba obrovská! Podobně je to i s člověkem, který se spustí s ďáblem a pustí si do hlavy ďábelské myšlenky: nic než zrůdná ideologie z toho přece vzejít nemůže!

Je však možno text polit(olog)icky demythologizovat: to pohádkově mýtické odstranit a číst jej jako politické podobenství. Ano, nešťastné splývání sakrálního (posvátného) a profánního (světského) je téma aktuální dodnes. Theokratické státy, kde místo práva vládne náboženství (resp. náboženské právo), známe z dnešního světa dobře, stačí se podívat na všechny ty „muslimské státy“, ať již to jsou absolutní monarchie (chalífáty, emíráty atd.), anebo „islámské republiky“ (ostatně i Vatikán je theokracie, třebaže to nedává moc znát); co jiného byla (či měla být) Svatá říše římská (národa německého?). Co jiného byl Řím za principátu (byť bylo zdání republiky dokonale zachováno) nebo pozdějšího císařství? I unie Judského a Izraelského království byla theokracie – proto proroci království původně nechtěli a sám Bůh předním varoval a nakonec též skoncoval! U starověkých států blízkého východu byla theokracie pravidlem. V čele theokracie pak obvykle stojí pomazaný monarcha (král atp.) v nejlepším případě z boží milosti, v případě horším jako boží oblíbenec, v ještě horším jako boží syn či dcera a v nejhorším coby bůh sám – svrchovaný, často bezcitný tyran, jehož rozmary jsou ostatní nuceni strpět. A k orientu přece patří harém s bezpočtem žen, které si vybírá panovník a jež (obvykle) sami na výběr nemají. Panovníkovi pak jde především o to, aby zachoval, ba rozmnožil, svůj „bohem vyvolený rod“ a tím i svou „božskou říši“; přitom nevadí, že děti panovníků mohou být zrůdné, vždyť jsou to bohové, tak vychovaní. Jaké zrůdnosti např. nechal napáchat japonský císař – božstvo na zemi – za II. světové války. Co severokorejská dynastie Kimů? Kdepak, kde je theokracie s božstvem v čele, tak je utrpení a tam se rodí zrůdy!

Je tu však i možnost, číst náš text biologicko-geneticky. Možná šlo o to, že potomci Šéta (jm. znamená „Vložený“, nejspíše jako náhrada za zabitého Ábela a Bohem poznačeného Kaina) měli spolutvořit docela nový – čistý (alespoň od Kainova zločinu!) – rod lidí (viz rodopis v Gn 5 – jako „soupis(ku)“ těchto vyvolených a čistých), oni však namísto toho svévolně obcovali s dívkami z Kainova kmene, čímž na sebe brali jejich nečistotu a připravovali se tak o požehnání (sami si to mysleli možná naopak?!). Možná šlo naopak o to, zachovat tento vyvolená Šétův rod lidí i za cenu incestních vztahů (Pro Hebrejce, jak výše poznamenáno, synonymum pro hřích!), jak naznačuje čtení Vulgáty, že synové božští vstupovali „k dcerám jejich (totiž: svým)“? Že výsledkem příbuzenského křížení může být nějaká ta zrůdička je známo dobře, mnohem větší zrůdy se však mohou vytvořit ve snaze vykřížit „nadčlověka“. Adolf Hitler a nacismus s ideou árijské rasy, jsou snad příkladem dostatečně varovným. Přesvědčení o vlastní výjimečnosti a národním dějinném úkolu však, žel, bývá základem každé zrůdné genocidy.

Jaký následoval trest?

Prvně: Hospodin se rozhodl všechno stvoření (člověka i ostatní živé tvory; což je opět ekologický rozměr hříchu, kdy zvířata trpí spolu s námi za to, co nevyvolala!) spláchnout ve vlnách potopy. Avšak rozhodl se zachránit Noeho, který se šílenou a právě na zemi řádící genetickou ideologií nechtěl mít nic společného (a spolu s ním i celé stvoření). Od potopy sice lidé podléhají ideologiím, ale na všichni a ne do zde popsané míry – zkrátka je v nás jakási Boží brzda, třeba někdy zafunguje až, když je dílem pozdě…

Za druhé: Při stvoření byl Adamovi v chřípí vdechnut dech života (Gn 2, 7), Adam vlastně měl v srdci Božího Ducha svatého. Každý hřích je pak ztrátou přebývání Ducha v lidském srdci. Návrat daru Ducha je pak až záležitostí vzkříšeného Krista, který z pouhé své milosti dýchá Ducha na své učedníky.

Nakonec: Věk člověka je radikálně zkrácen, ze stovek (800 let není výjimkou!) na 120 let. Moderní věda sice odhaduje možný věk dožití nás lidí právě někam sem (zatím nejstarší člověk, žena, se dožil 122 let), jde ovšem o číslo z oblasti „posvátné matematiky“, číslo symbolické, vždyť: 120 = 10 × 12 = 3 × 40 (např. Mojžíšův život je do těchto tří období ideálně rozdělen, blízko k tomu však mají i jiné velké biblické postavy; 1. čas mládí a hříchu, 2. čas pokání a trestu, 3. čas Boží milosti a požehnání?). Buď jak buď, relativní krátkost našeho věku je tím, co nás drží zkrátka. Člověk musí myslet i na jiné než toliko na sebe také proto, že jeho život je kratší: Máme méně času na kariéru a věnujeme-li jí ho, připravujeme se o rodinu… Náš věk dožití nás skrytě nutí myslet, ledaže je člověk zrůda.

Náš text nás však varuje, že s potopou nepominulo nebezpečí hříchu „synů Božích“ s „dcerami lidskými“ ani „plození zrůd“! Dávno po potopě se ti samí „obři“ objeví jako Anákovci v Nu 13,33 při výzvědech v Zaslíbené zemi Izraele… Ideologii sloužícími „obry“ jsou však také Goliáš a celý jeho rod atd. Ano, nebezpečí „sociálního hříchu zprava“ platí i dnes.

***

Milé sestry a milí bratři,

i církev coby společenství „božích dítek“ se zapletla „s potomky (až) příliš lidskými“, ano i křesťanská církev má své zrůdy a zrůdičky, např. monarchické papežství s jeho papežským státem, inkvizici s její očistou a záchranou duše ohněm, církví korunované monarchy řezníky jako byl císař třeba Karel řečený Veliký, pohled na židy jako na zatracený národ, který je tu jen proto, aby nám ukazoval, jakže takový národ vypadá, násilnou re-katolizaci i od-katolizaci atd.

Věc je smutná v tom, že mi sami se z hříchu dostat nemůžeme, čímž je však také radostná: poněvadž to Bůh činí za nás! To, co nejde z lidské strany, kdy ze spojení toho božského a lidského vždycky vyjde zrůda, to lze ze strany Boží, vždyť Ježíš Kristus je cele Bůh a cele člověk; Ježíš nám nabízí cestu Boží milosti, lásky, utrpení a kříže – sebeodevzdání Bohu, kterou jedinou lze přemoci cestu hříchu a vlastní svévolnosti. Ježíš nám nabízí církev jako svobodné společenství těch, kdo si jsou rovni a kdo jsou navzájem spojeni, namísto tolik svazující ideologie theokratického státu.

Kéž dokážeme jít cestou Kristovou a Noemovou!

Sborový konvent

Milé sestry a milí bratří, členové (i přítelé) našeho sboru,

podle rozhodnutí předsednictva našeho sboru coby předsednictva sborového
konventu učiněného na jeho mimořádném zasedání v neděli 29. 1. 2017 a namísto sborového presbyterstva, které se daný den sešlo, ale nebylo ovšem schopné se usnášet,

svolává sborové předsednictvo (řádný a účtovní) konvent našeho sboru (Církevní sbor ECAV v ČR v Plzni) na neděli 19. února LP 2017 od 18. hod. do prostor Korandova sboru (Jednací místnost ve 2. patře). Konvent zároveň bude ohlašován na každých Bohoslužbách až do jeho konání, pročež Vás informujeme i touto cestou.

Srdečně zváni jste především Vy, kdo jste členy našeho sboru, ale neméně srdečně zvemi i přátele našeho sboru.

Konventu bude předcházet společná pobožnost v místě jeho konání.

Zdraví a Boží požehnání Vám přejí

Tomáš Matouš ŽIVNÝ, Váš farář, a
Zdeněk MÁŠA, Váš dozorce