Rubrika: Aktuálně

Od 1. ledna LP 2022 má náš sbor nového duchovního pastýře (zvolen konventem 6. prosince LP 2021):

Je jím br. DOMINIK FRIEDRICH ŽBÁNEK (* 1964, původem z Prahy)

Více o něm viz jeho vlastní (podrobný) životopis:

Obě kázání Vás mají povzbudit a potěšit:

První kázání je na „Píseň o trpícím služebníku Božím (ebed Jahve)“ z Izaiášova proroctví [Iz 52, 13 – 53, 12]:

Druhé kázání je na slova Kazatele [Kaz 12, 8-14]:

kázání_Trojice

„Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a ti tři jsou Jedno; a tři jsou, kteří vydávají svědectví na zemi: Duch, voda a krev, a tito tři jsou zajedno.“ (1. Janova 5, 7-8

»Milé sestry a milí bratří v Kristu… !«

Slova, která jsou základem pro naše dnešní kázání, bychom v dnešních biblích – ČEP a B21 – hledali jen stěží, leč v poznámkovém aparátu pod čarou… jde totiž o pozdější vsuvku zvl. latinských rukopisů do biblického textu; nejenže biblický text formuje křesťanskou víru a nejenže se biblická terminologie odráží v jazyce křesťanské církve, ale někdy se křesťanská víra naopak přímo odrážela do biblického textu a formovala jej… je třeba si to přiznat, ale je v tom třeba zároveň vidět dílo Ducha svatého. Tohle „zrcadlení“ (!) víry a biblického textu, prosím, podržte ve svých myslích.

Dnes přece slavíme svátek nejsvětější Trojice – našeho Boha, jako společenství tří božských osob, coby Boha trojosobního… Chtít proniknout do „tajemství Trojice“, „tajemství všech tajemství“, „Tajemství“ je vposledku nemožné a každý takový pokus lidského rozumu – jakkoli logicky neb jazykově perfektní – je odsouzen k nezdaru, anebo do blázince (?). Vzpomínám si, jak nám asi největší český katolický theolog dneška Ctirad Václav Pospíšil – o Trojici napsal monografii Jako v nebi tak i na zemi! – přednášel, jak jacísi dva světově proslulí theologové jeli navštívit svého neméně proslulého kolegu, který příliš přemýšlel o Trojici… a když přijeli před jeho dům, tak seděl na stromě a kukal na ně: „Kuku kuku!“ Svatý Augustin zase traduje příběh, který se mu stal (?): Jednou takhle kráčel po břehu moře a vidí malého chlapce, jak má vyhloubený důlek a dlaní přenáší vodu z moře do onoho důlku… „Co děláš, chlapče?!,“ otázal se Augustin. „Snažím se přelít do tohohle důlku moře… !“ Ale copak to jde? Může konečné pojmout nekonečné, může malý důlek pojmout „nekonečné“ moře, může člověk pochopit Boha? Nemůže! „Konečné není s to pojmou nekonečné – Finitum non capax infinitum!,“ zní zásadní Augustinovo poznání a vyznání. Jistě, mohl bych před vás předstoupit „o berlích“ přirovnání a tvrdit, že Trojice je obdobná třem skupenstvím vody: ledu, vodě (kapalině) a páře, nebo lidskému nitru: paměti, rozumu (intelektu) a (po)citům… přirovnání jsou to hezká, jen se s nimi nesmí zacházet jako s důkazy pro logičnost trojjedinosti, nýbrž jako s pouhými a matnými stopami… vždyť skupenství je vícero (ještě např. plazma) a lidské nitro můžeme klidně rozdělit na více mocností… a nakonec zjišťujeme, že s těmito berličkami kulháme více, nežli bez nich.

Odkud a jak tedy začít? Co udělá člověk jako jednu z prvních věcí potom, co vstane ráno z postele? Někdo „zaklapne budík“ (často nejednou), někdo se protáhne, někdo pomyslí na ranní kávu – svou dávku drogy, někdo na raní cigaretku… smutným faktem je, že jen málokdo se prvně pomodlí (čest výjimkám a díky-Bohu za ně!)… téměř každý se však dříve či později odebere do koupelny a tam pohlédne do zrcadla! A jsme zpět u toho „zrcadlení“ :-). Napadne nás prvně „děkuji Ti, Bože, za to všechno krásné, co jsi stvořil kolem mě“ nebo „děkuji Ti za to, žes mne stvořil takového, jaký jsem“, anebo spíše „já to zase vypadám?!“ Jedna věc je „být odrážen zrcadlem“, jinou věcí však je „umět se do zrcadla (po)dívat“! Tak je to i se svatou Trojicí: Božská Trojice se dozajista „zrcadlí“ v tomto světě, Stvořitel „se zrcadlí“ ve svém stvoření… ovšem spatřovat tento obraz si žádá umění umět se dívat, víru.

Něco podobného říká již apoštol Pavel, když ve svém slavném hymnu na lásku z 1. kap. 1. listu do Korintu – mimochodem, zde je Pavlova řeč snad nejpodobnější řeči apoštola Jana, zde se tito dva ve svých svědectvích hluboce potkávají! – že nyní „poznávám jen v hádankách, »jako v zrcadle« (!)“. Zahleďme se tedy do tohoto zrcadla Lásky–Boha…

Otec – Syn – Duch svatý! Jeden jediný a jedinečný Bůh, a přece nikoli věčná samota či „unifikovanost“! Kdyby byl náš Bůh jen dvojice, šlo by buď o tzv. hieros gammos – posvátný sňatek, anebo naopak a spíše o ryzí dualismus: dobro–zlo, bílá–černá, mužské–ženské, duch–tělo, svět–zásvětí atd., jenže kde je láska a pokoj, tady je přece stálý boj? My křesťané jsme sice monotheisté – tedy věříme v jednoho Boha – ovšem nejsme pouze monotheisté, protože věříme zároveň v Boha trojjediného, trojosobního! To není poznání Trojice, nýbrž vyznání víry v Trojici… Trojice jako dva, jejichž láska buduje a vytváří něco nového, dalšího… láska mezi Otcem a Synem, která je Duchem svatým, z níž Duch svatý napořád a vždy již vychází. Zde je třeba pochopit jednu „super-theologickou“ větu, že „Božská osoba se od lidské osoby liší tím, že je svými vztahy k ostatním dvěma osobám“, ano „božská osoba je vždy již a právě vztahem“ (tohle na modlitbách pochopil sv. Augustin), božská osoba nemá sama o sobě nic, je tím, že (ve vztahu) má ostatní dvě božské osoby. V Trojici tedy neplatí, že „být“ je „mít“, že smysl bytí je vlastnění druhých a panování nad nimi; přesto a právě proto v Trojici platí, že „mít“ je „být“, poněvadž jen když v lásce mám ostatní – když mi v lásce druzí darují sebe, pak opravdu jsem. Dovolím si ještě jednu jinou „super-theologickou“ poučku: „V Trojici nic není objektem, vše je tu subjektem! V Trojici nic není věcí, všechno je osobou!“ Jelikož se Otec a Syn vzájemně milují: sebe-vydávají a přijímají, mají mezi sebou lásku–Lásku, kterou je Duch svatý – Ducha svatého, který je osobou a nikoli věcí! Jak by láska mohla být věcí (?); běda tomu, komu je láska věcí, kdo si myslí, že se dá láska koupit za peníze nebo vyčarovat… Trojice se pak „zrcadlí“ ve stvoření, tedy i v nás!

Ano, Trojice „se zrcadlí“ i v nás, ale především v celém stvoření (a celých dějinách)… Tu nám vytane onen podstatný rozdíl mezi Bohem a člověkem, mezi osobou božskou a osobou lidskou, mezi mnou a mým Bohem! Božská osoba je svými vztahy. Člověk je sice tvor společenský – dzón politikon, což tvrdil již Aristoteles, ano člověk sice žije ve vztazích, ale není svými vztahy, protože je svým lidským tělem a svou lidskou hlavou… mám přece rozum a tělo! A o to jde, „odrazem“ Trojice nejsem nikdy sám o době, ale vždy jen ve svém vztahu k druhému: člověku zvl., ale i zvířeti, květině, neživému předmětu či přírodě obecně, vztahuji-li se k druhému v lásce a jen natolik, nakolik se k druhému v lásce vztahuji. Manželé, kteří založí fungující rodinu a mají děti – „odraz“ Trojice; přátelé, kteří nadchnou druhé pro své zájmy, takže vznikne rovnou celý spolek přátel – „odraz Trojice“; farnost, která naslouchá Evangeliu a odkud se Evangelium nese do světa – „odraz Trojice“; společnost, kde se lidé uznávají jako sobě rovní a kde se vzájemně podporují a kde jsou přijímáni ti, kteří to doma nezažívali – „odraz Trojice“; páníček a jeho pes, který dělá radost druhým; zahradník a jeho zahrádka, která je pastvou pro oči kolemjdoucích a pastvou pro jazyk blízkých; lesník, který dbá o svěřený les, takže je krásný, ukrývá zvířata a lidem skýtá stín; brusič, který vybrousí z kamene nádherný šperk, který těší jiné; kovář, který umě vykove podkovu pro koně; pekař co rychle uplete chutnou vánočku… atd. atd. – všech to může být a bývá „zrcadlením Trojice“.

Je tu ovšem i pravý opak tohoto… situace, kdy člověk chce stát sám za sebe („Buď sám sebou!“), kdy tu nechce být pro druhé, aby sloužil, ale chce, aby tu byli druzí jako jeho sluhové… kdy nechce mít druhého za přítele, ale naopak touží mít druhého v hrsti… to je hřích! Luterská theologie má pro hřích krásný termín: „incurvatio in seipsum – zakřivenost do sebe, vkurvenost do sebe, bytí kurvou sám sobě“. Ano, „sobectví“, „pýcha“, „jáství“ – toť hřích; chtít být žralok, chtít být nad druhými, chtít být vždy a za každou cenu první… neuznávat druhého a nepřiznávat mu práva, klást na druhého neúnosná břemena, nakládat mu co to jen jde, a přikládat pod kotel… To je však nakonec jen samota, to je nakonec onen dualismus pyšného (já jsem přece lepší), anebo zhrzeného já (do pytle oni jsou lepší) – nenávist, nikoli láska.

Nejlepším „zrcadlem“ Trojice je nám pak Ježíš Kristus… „Zrcadlený“ i „zrcadlo“, Bůh a člověk, zároveň! Sem míří evangelista Jan v našem textu onou „pozemskou trojicí“: Duch, voda a krev. Vždyť podle Janova svědectví Kristus při své smrti na kříži – smrti pro nás! – nejprve vydal svého Ducha zpět Otci – toť Duch sv. – a posléze z jeho probodeného boku vyšly voda a krev. Pro Jana jsou to symboly tří Svátostí, v nichž se křesťan setkává s Kristem a prostřednictvím Krista vstupuje do vztahů v nejsvětější Trojici… „Duch“ – to je přece „živé slovo Evangelia“ (ono viva vox Evangelii), to je onen od Pavla známý protiklad „litera“–„Duch“, „zabíjí“ – „dává život“, slovo, které je doopravdy slyšet, které není jen slyšeno, nýbrž i působí a je žito a naplňováno. „Voda“ – symbol Křtu, symbol vštípení každého křesťana / každé křesťanky „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“, Boží „Ano!“ a „Miluji tě!“, „Dávám se ti a beru si tě!“ k nám. „Krev“ – symbol Eucharistie; tělo a krev Páně, jejichž jedením a pitím se ve víře skrze Ducha svatého stáváme živým tělem Páně – církví, která může Ježíšovu Otci říkat „Otče náš / Tatínku“.

Můj profesor dogmatiky Jan Štefan mi před časem ukázal, že v některých svých kázáních jsem jen málo luterán… a měl pravdu! Moc mluvím, a řečené málo žiji… Pojďme se pohoršit nad sebou samými – platí totiž, co řekl jezuita Henryk Prziwara o Martinu Lutherovi – že to „byl největší heretik a největší mystik zároveň“! Měl pravdu a i my takovými snad jsme 🙂 ! „Konečné není s to pojmou nekonečné – Finitum non capax infinitum!,“ má a nemá pravdu Augustin… chceme-li pochopit Trojici hlavou, pak má pravdu… pak jsme duté hlavy a dubové palice zralé do blázince… jenže Ona bydlí, je a žije v našem srdci! „Konečné pojme nekonečné – Finitum capax infinitum!,“ je jedno ze základních vyznání každého luterána: Trojice je v nás při díle, jedná rovněž s námi, v nás a skrze nás! Naše vztahy, jsou-li a nakolik jsou láskyplné, nejsou jen „zrcadlením“ jejích vztahů, ale i jejími vztahy! To jsou ony janovské úvahy o „Světle (světa)“ a příkazy „tak sviť vaše světlo“… když se nám podaří manželství, rodina, děti, přátelství, společnost, když něco vypěstujeme, když vyjde dílo našich lidských rukou a když je zatím vším láska, tak z toho „svítí láska“ pro ty druhé – je to „zrcadlem“ Trojice druhým, a zároveň je to „světlo Trojice samé“!

Sv. Trojice nám o sobě svědčí – jak dí náš text, kéž jsme i my svědectvím o ní, kéž Ona o sobě svědčí mimo jiné také skrze nás.

Amen.

Dobrého dne, moji milí farníci,

1.

dovoluji si Vás pozvat na tuto neděli – tj. na 29. října LP 2017 – do Západního sboru ČCE v Plzni (Němejcova ul., vedle nádraží Plzeň – Jižní předměstí), kde budeme společně (a evangelicko-ekumenicky) slavit Den památky reformace – 500. výročí vystoupení Martina Luthera; program je tento:

9.00 – ekumenické bohoslužby s Večeří Páně v kostele Západního sboru, s kázáním z pera Martina Luthera
cca 11.30 – společný oběd
cca 13.00 – besedu o Martinu Lutherovi a jeho významu pro dnešek
– Vedle toho by se mělo promítnout i pár mini-dokumentů (10 min.) o reformaci a Lutherovi

Pro více informaci viz rovněž:

http://plzen-zapadni-sbor.evangnet.cz/

Všechny Vás tudíž srdečně zvu

2.

dovoluji si Vás rovněž upozornit na celocírkevní Bohoslužby ke Dni reformace, které se vzhledem k tomu, že v ČR s na celostátní úrovni 31. říjen neslaví a je všedním dnem uskuteční v Praze u Sv. Michala až od 18. hod. večer! (Ohlášeno bylo původně jinak, za což se omlouvám).

Měli-li byste jakýkoli dotaz, pak mě neváhejte kontaktovat.

Pán Bůh ať Vás vede a ať Vám žehná!

Váš farář
Tomáš

Genesis 6, 1-8 – Synové božští a dcery lidské

¹ Bylo nebylo, že se člověk začal znesvěcovat zabíjením mečem a také tím, že zmnožil svůj počet na tváři této země. A dcery plodil, a ty se rodily jemu… ² A tu (u)viděli synové Boží dcery člověka, že jsou vynikající. Oni si proto brali z nich ze všech za ženy ty, které si sami vybrali. ³ A nato řekl Hospodin: „Přece se nebude můj Duch zastávat toho člověka a zůstávat v něm na věky, když již v něm také je! ⁴ Zatracené obrovské zrůdy povstaly v zemi za oněch dní! A(le) také potom tomu bývalo stejně tak, jakmile přicházívali synové Boží za dcerami člověka – a byli plodní, tudíž jim ony rodily… Toť oni hrdinové, kteří jsou od starodávna z pravěku, tohoto jména hodni. ⁵ A tu (u)viděl Hospodin, že se zlo toho člověka rozhojnilo v zemi a že každý záměr myšlenek srdce jeho je pouze a jen zlý, a to každodenně. ⁶ A proto litoval Hospodin, že v zemi učinil toho člověka, a trápil se v srdci jeho, že se zpitvořilo stvoření a místo Boha přišla modla do srdce jeho. ⁷ Načež řekl Hospodin: „Vymažu a srazím člověka, jehož jsem stvořil, z tváře této země, a to od člověka až po zvíře, včetně drobných živočichů, nevyjímaje ptáky nebeské, neboť lituji toho, že jsem je učinil. — On je toliko maso, ať si je dnů jeho nanejvýš sto dvacet let! ⁸ Avšak Noemu Odpočinutému byla poskytnuta milost v očích Hospodinových.

– [פ] petucha –

Gn_6_1-8_nefilim – přesný rozpis oddílu je zde!

Milé sestry a milí bratři…

náš dnešní text je jedním z „nejstudovanějších“, ovšem v prostředí, kde bychom to nečekali, neboť jde o úsek z bible, který se zájmem čtou mnozí „UFO-logové“ a rozliční „EZOterikové“ a každý v něm hledá to své, čeho by se mohl chytit a jak již v Bibli (či jak si Bibli) doložit, že má pravdu, popř. jak do Bible svou pravdu vnést… A tak „ufologové“ vidí za „syny božskými“ samozřejmě mimozemšťany přilétnuvší z dalekého vesmíru a za náhle se vyskytnuvšími „obry“, kteří se hebrejsky jmenují nefilím (sg. nefil), pak již přímo UFO na zem spadlé, vždyť jejich hebr. jméno je odvozeno od kořene n-p-l, tedy „padat“ neb „spadnout“; je samozřejmé, že další „obři“ jsou pak kříženci pozemšťanů a mimozemšťanů, „nad(po)zemšťané“ se super-schopnostmi… „Ezoterici“ zase tytéž „syny božské“ vnímají coby opravdové „nebešťany“, tedy jako lid z jiné dimenze, jehož tělesná schránka i duše „má mnohem jemnější vibrace“ a „je jinak naladěna“, takže mohou žít v jiné, samozřejmě lepší a dokonalejší dimenzi, ale přece přicházejí, aby své vědomosti sdíleli s námi a „převibrovali“ i nás… Nuže, nechme jim jejich na hlavu padlé vibrující teze a podívejme se na náš text ještě jinak, rozhodně biblistiky solidněji!

Texty prvních 12 kapitol knihy Genesis jsou texty zvláštní: na jednu stranu jsou zvěstné a originální, na stranu druhou tuto zvěst tuto podávají v mytické formě, vlastně naší pohádkovou řečí. Vedle jasné zvěsti o Božím stvoření, zaslíbení vykoupení a působení Božího Ducha svatého, pak tyto kapitoly mluví zvláště o lidském hříchu a trestu zaň. Udivuje, kolika způsoby – v jaké šíři (!) – je lidský hřích opsán a popsán, však je také přes svou stejnost (v tom, že je hříchem a v posledku vždy protestem vůči Bohu) různý ve svých formách, a tak: Gn 3 nejprve popisuje „osobní hřích“ pýchy a touhy po bohorovnosti, k nimž člověka nabádá had, jenž je jednak metafyzický ďábel z vnějšku, jednak čert uvnitř lidské psychiky; Gn 4,1-16 zase popisuje „interpersonální hřích“ závisti, nenávisti a z nich plynoucího násilí a vraždy; Gn 11 nakonec mluví o „sociálním hříchu zleva“, jímž je podlehnutí budovatelskému nadšení a vytváření zhoubné socialistické ideologie… Náš text pak popisuje „sociální hřích zprava“, když varuje před sociálním a genetickým inženýrstvím a zjevnou snahou o vytvoření „nadlidí“ (tím pádem i samozřejmou, třeba skrytou, snahou o oddělení se od ostatních „podlidí“).

Kdo jsou „synové božští“ z našeho textu, kteří vcházejí k dcerám lidským a mají s nimi potomky?

Prvně se nabízí setrvat v mýtu a číst text jako religionista tak, že to přece není nic neznámého, vždyť téměř ze všech náboženství známe božstvům protivné polobožské bytosti, jejich rodiče (častěji jeden z rodičů) jsou sama božstva, anebo alespoň favority bohů, který využívají jako zbraň proti jiným bohům (ostatním z pantheonu?). LXX – řecký převod SZ zde mluví o gigantech, což byly postavy dobře známé z řecké mythologie jako bytosti, které se protivily olympským bohům, neboť byly potomky božstev starších (Gáie a Úrana), pročež se válčilo – odtud pak slavný termín gigantomachie… Je takovýto boj myslitelný v mezích staroizraelského monotheismu (anebo alespoň starobylého henotheismu)? Je myslitelné, že by Hospodin nechal své nebeské anděle, aby se takhle svévolně spustili s dcerami pozemšťanů? Toto vidění věci podporuje kniha Jób, kde se o andělech skutečně mluví jako o „synech božských“, kteří pravidelně předstupují před Hospodina. Proti ovšem stojí tvrzení o asexualitě andělů, kteří se, jak pravil Ježíš snad „ani nežení, ani nevdávají“; avšak do myšlenky asexuality dobrých andělů celkem komplementárně zapadá i myšlenka na extrémní sexualitu andělů padlých. Je pravda, že slova pro sexuální zvrácenosti byla pro staroizraelce synonymními výrazy pro hříchy obecně (A co bylo dřív?), což k představě „sexuálního“ pádu andělů celkem sedí… Chceme-li číst text poctivě jako pohádku (mýtus jako mýtus!), musíme ho brát tak, jak leží: Závěr je, že když se andělé spustí s lidmi, nic jiného než pád andělů i lidí z toho nekouká; potomkem andělů a lidí pak ovšem není – proti mythologiím mnoha jiných národů (!) – žádný hrdina, rek či geroj, tím spíše ne nějaký polobůh, nýbrž zkrátka zrůda, třeba obrovská! Podobně je to i s člověkem, který se spustí s ďáblem a pustí si do hlavy ďábelské myšlenky: nic než zrůdná ideologie z toho přece vzejít nemůže!

Je však možno text polit(olog)icky demythologizovat: to pohádkově mýtické odstranit a číst jej jako politické podobenství. Ano, nešťastné splývání sakrálního (posvátného) a profánního (světského) je téma aktuální dodnes. Theokratické státy, kde místo práva vládne náboženství (resp. náboženské právo), známe z dnešního světa dobře, stačí se podívat na všechny ty „muslimské státy“, ať již to jsou absolutní monarchie (chalífáty, emíráty atd.), anebo „islámské republiky“ (ostatně i Vatikán je theokracie, třebaže to nedává moc znát); co jiného byla (či měla být) Svatá říše římská (národa německého?). Co jiného byl Řím za principátu (byť bylo zdání republiky dokonale zachováno) nebo pozdějšího císařství? I unie Judského a Izraelského království byla theokracie – proto proroci království původně nechtěli a sám Bůh předním varoval a nakonec též skoncoval! U starověkých států blízkého východu byla theokracie pravidlem. V čele theokracie pak obvykle stojí pomazaný monarcha (král atp.) v nejlepším případě z boží milosti, v případě horším jako boží oblíbenec, v ještě horším jako boží syn či dcera a v nejhorším coby bůh sám – svrchovaný, často bezcitný tyran, jehož rozmary jsou ostatní nuceni strpět. A k orientu přece patří harém s bezpočtem žen, které si vybírá panovník a jež (obvykle) sami na výběr nemají. Panovníkovi pak jde především o to, aby zachoval, ba rozmnožil, svůj „bohem vyvolený rod“ a tím i svou „božskou říši“; přitom nevadí, že děti panovníků mohou být zrůdné, vždyť jsou to bohové, tak vychovaní. Jaké zrůdnosti např. nechal napáchat japonský císař – božstvo na zemi – za II. světové války. Co severokorejská dynastie Kimů? Kdepak, kde je theokracie s božstvem v čele, tak je utrpení a tam se rodí zrůdy!

Je tu však i možnost, číst náš text biologicko-geneticky. Možná šlo o to, že potomci Šéta (jm. znamená „Vložený“, nejspíše jako náhrada za zabitého Ábela a Bohem poznačeného Kaina) měli spolutvořit docela nový – čistý (alespoň od Kainova zločinu!) – rod lidí (viz rodopis v Gn 5 – jako „soupis(ku)“ těchto vyvolených a čistých), oni však namísto toho svévolně obcovali s dívkami z Kainova kmene, čímž na sebe brali jejich nečistotu a připravovali se tak o požehnání (sami si to mysleli možná naopak?!). Možná šlo naopak o to, zachovat tento vyvolená Šétův rod lidí i za cenu incestních vztahů (Pro Hebrejce, jak výše poznamenáno, synonymum pro hřích!), jak naznačuje čtení Vulgáty, že synové božští vstupovali „k dcerám jejich (totiž: svým)“? Že výsledkem příbuzenského křížení může být nějaká ta zrůdička je známo dobře, mnohem větší zrůdy se však mohou vytvořit ve snaze vykřížit „nadčlověka“. Adolf Hitler a nacismus s ideou árijské rasy, jsou snad příkladem dostatečně varovným. Přesvědčení o vlastní výjimečnosti a národním dějinném úkolu však, žel, bývá základem každé zrůdné genocidy.

Jaký následoval trest?

Prvně: Hospodin se rozhodl všechno stvoření (člověka i ostatní živé tvory; což je opět ekologický rozměr hříchu, kdy zvířata trpí spolu s námi za to, co nevyvolala!) spláchnout ve vlnách potopy. Avšak rozhodl se zachránit Noeho, který se šílenou a právě na zemi řádící genetickou ideologií nechtěl mít nic společného (a spolu s ním i celé stvoření). Od potopy sice lidé podléhají ideologiím, ale na všichni a ne do zde popsané míry – zkrátka je v nás jakási Boží brzda, třeba někdy zafunguje až, když je dílem pozdě…

Za druhé: Při stvoření byl Adamovi v chřípí vdechnut dech života (Gn 2, 7), Adam vlastně měl v srdci Božího Ducha svatého. Každý hřích je pak ztrátou přebývání Ducha v lidském srdci. Návrat daru Ducha je pak až záležitostí vzkříšeného Krista, který z pouhé své milosti dýchá Ducha na své učedníky.

Nakonec: Věk člověka je radikálně zkrácen, ze stovek (800 let není výjimkou!) na 120 let. Moderní věda sice odhaduje možný věk dožití nás lidí právě někam sem (zatím nejstarší člověk, žena, se dožil 122 let), jde ovšem o číslo z oblasti „posvátné matematiky“, číslo symbolické, vždyť: 120 = 10 × 12 = 3 × 40 (např. Mojžíšův život je do těchto tří období ideálně rozdělen, blízko k tomu však mají i jiné velké biblické postavy; 1. čas mládí a hříchu, 2. čas pokání a trestu, 3. čas Boží milosti a požehnání?). Buď jak buď, relativní krátkost našeho věku je tím, co nás drží zkrátka. Člověk musí myslet i na jiné než toliko na sebe také proto, že jeho život je kratší: Máme méně času na kariéru a věnujeme-li jí ho, připravujeme se o rodinu… Náš věk dožití nás skrytě nutí myslet, ledaže je člověk zrůda.

Náš text nás však varuje, že s potopou nepominulo nebezpečí hříchu „synů Božích“ s „dcerami lidskými“ ani „plození zrůd“! Dávno po potopě se ti samí „obři“ objeví jako Anákovci v Nu 13,33 při výzvědech v Zaslíbené zemi Izraele… Ideologii sloužícími „obry“ jsou však také Goliáš a celý jeho rod atd. Ano, nebezpečí „sociálního hříchu zprava“ platí i dnes.

***

Milé sestry a milí bratři,

i církev coby společenství „božích dítek“ se zapletla „s potomky (až) příliš lidskými“, ano i křesťanská církev má své zrůdy a zrůdičky, např. monarchické papežství s jeho papežským státem, inkvizici s její očistou a záchranou duše ohněm, církví korunované monarchy řezníky jako byl císař třeba Karel řečený Veliký, pohled na židy jako na zatracený národ, který je tu jen proto, aby nám ukazoval, jakže takový národ vypadá, násilnou re-katolizaci i od-katolizaci atd.

Věc je smutná v tom, že mi sami se z hříchu dostat nemůžeme, čímž je však také radostná: poněvadž to Bůh činí za nás! To, co nejde z lidské strany, kdy ze spojení toho božského a lidského vždycky vyjde zrůda, to lze ze strany Boží, vždyť Ježíš Kristus je cele Bůh a cele člověk; Ježíš nám nabízí cestu Boží milosti, lásky, utrpení a kříže – sebeodevzdání Bohu, kterou jedinou lze přemoci cestu hříchu a vlastní svévolnosti. Ježíš nám nabízí církev jako svobodné společenství těch, kdo si jsou rovni a kdo jsou navzájem spojeni, namísto tolik svazující ideologie theokratického státu.

Kéž dokážeme jít cestou Kristovou a Noemovou!